»Je tu prohnilé prkno — ne, ne bude to trvám, bedna. Pomoz mi, podíváme se, co to je. Počkej, prorazil jsem již díru do prkna.«
Sáhl tam rukou a vytáhl ruku ven.
»Pro pána krále! jsou to peníze!«
Oba muži prohlíželi hrst peněz. Bylo to zlato. Hoši nahoře byli neméně rozčileni a potěšeni než oni.
Józův kamarád pravil:
»Pospíšíme si s tím. V koutě leží v trávě stará, rezavá motyka, tamhle za ohništěm — před chvilkou jsem ji tam viděl.«
Vyskočil a přinesl motyku a lopatu, jež sem přinesli hoši. Rudý Józa vzal motyku, důkladně si ji prohlédl, potřásl hlavou, cosi zabručel a začal jí kopati.
Bedna byla brzy ze země vyňata. Nebyla tuze velká, měla železné kování a byla velice pevná, dokud nepodlehla vlivu dlouhých let. Oba muži pozorovali chvíli poklad v blaženém mlčení.
»Je tu, brachu, na tisíce dolarů,« pravil Rudý Józa.
»Říkali, že prý banda Murrelova se po jedno léto potloukala v této krajině « poznamenal neznámý.
»Slyšel jsem,« odpověděl Rudý Józa; »a musím říci, že tomu nyní začínám věřit.«
»Teď nemusíš provésti onen kousek.«
Divoch se zachmuřil. Pak odpověděl:
