na spadnutí; a na všech stranách síně visely rozdrchané a opuštěné pavučiny. Tiše vkročili do světnice; srdce jim bila prudce, mluvili šeptem, zbytřili sluch, by jim neušel sebe slabší šramot, a napnuvše svaly připravili se k okamžitému ústupu.
Když se po chvilce trochu obeznámili s místem, pominul jejich strach a na jeho místo nastoupilo důkladné a horlivé pozorování; vážili si vlastní své odvahy a divili se jí. Chtěli se podívati nahoru po schodech. Tím se ovšem jaksi vylučovala možnost návratu, však hoši si vzájemně dodávali odvahy, až posléze nemohli odolati — hodili do kouta nářadí a stoupali nahoru. Zde se jevily stejné známky úpadku. V jednom z koutů nalézala se komůrka slibující nějakou záhadu, slib ten však byl klamný — nic v ní nebylo. Nabyli odvahy; bylo jim zase volno. Chystali se již sejíti a dáti se do práce, když v tom — —
»Pšt!« šeptal Tom.
»Co se děje?« šeptem odpovídal Frantík, strachem bledna.
»Pš! Tadyhle! Slyšíš?«
»Jo! Jémine! Prchněme!«
»Tiše! Ani se nehýbej! Jdou rovnou ke dveřím.« Hoši se natáhli na podlahu, oči do sukových otvorů v prknech upírajíce a strašně zděšení čekali.
»Teď stanuli. — Nikoli — už jdou. Už jsou
