Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/226

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

bovými zvuky. Hoši podlehli vlivu tajemných těch zjevů; mluvili málo. Zdálo se jim, že již je půlnoc; i označili místo, kam až stín sahal, a začali kopati. Naděje chlapců rostly. Jejich zájem se vzmáhal, a s ním ovšem též jejich píle. Víc a více se hloubila jáma; kdykoli motyka na něco narazila, srdce jejich radostí poskočila, pokaždé však doznala zklamání. Byl to jen kámen nebo kořen. Konečně prohodil Tom: »Marná sláva, Frantíku, zase nejsme na pravém místě.«

»Ale to není možná. Vždyť jsme stín na puntík vyměřili.«

»Inu ovšem, jedná se však o něco jiného.«

»A o co?«

»Vždyť jsme jenom hádali, že je půlnoc. Možná, že jsme začali příliš pozdě nebo příliš brzy.«

Frantíkovi vypadla lopata z rukou.

»Ano, takové to je,« pravil. »O to se tu jedná. Musíme toho nechati. Pravý čas nedovedeme určiti, a ostatně, strašlivá je tohle práce, uprostřed létajících duchů a čarodějnic. Zdá se mi stále, jakoby za mnou něco stálo; a bojím se v tu stranu se obrátiti, poněvadž snad v předu jiní čekají na ten okamžik. Co já už na tomhle místě zkusil!«

»Slyš, Frantíku, mně se vede podobně. Když lidé zakopávají poklad pod strom, pokaždé skoro vkládají mrtvolu do té jámy, by jej hlídal.«

»Ježíš Maria!«