Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/224

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

»I to je, myslím, jedno; někdo říká holka, někdo říká dívka — obojí jest stejně správné. Tak tedy, jak se jmenuje, Tome?«

»Povím ti to později — teď ne —«

»Inu — dobrá. Jenom že, až se oženíš, budu já ještě více opuštěn.«

»Ó, nebudeš; budeš žít se mnou. Teď však toho nechme a dejme se do kopání.«

»Pracovali a potili se asi půl hodiny. Bez výsledku. A opět půl hodiny. Zase bez výsledku. Frantík pravil:

»Což zakopávají vždycky poklady tak hluboko?«

»Někdy — ne vždycky. Obyčejně nikoli. Patrně nekopeme na pravém místě.«

Začali tedy kopati jinde. Ochabovali sice trochu, však přece v práci pokračovali. Chvíli mlčky kopali. Konečně se Frantík opřel o svoji lopatu, rukávem s čela setřel krůpěje potu a pravil:

»Kde chceš kopat, až zde s tím budeme hotovi?«

»Snad u toho starého stromu, stojícího tam na Horce, za domem vdoviným.«

»Snad to bude ten pravý. Ale nevezme nám vdova poklad, Tome? Vždyť je to její pozemek.«

»Ona že vezme náš poklad? Snad by se o to chtěla pokusit! Kdokoli najde takový skrytý poklad, stává se jeho vlastníkem. Nezáleží na tom, komu náleží pozemek.«