»Sečkej — sečkej okamžik. Nejmenuj svého kamaráda. V pravý čas se s ním vytasíme. Přinesl jsi něco s sebou na hřbitov?«
Tom byl zmaten a v rozpacích.
»Mluv jenom, hochu — odlož nedůvěru. Pravda zasluhuje vždycky úctu. Co jsi měl s sebou?«
»Jenom — s-scíplou kočku.«
Veselý smích otřásl posluchačstvem soudní síně.
»Předložíme později kostru této kočky. Vypravuj nám nyní, jak se všechno sběhlo — svým způsobem — nesmíš však nic zamlčeti a nesmíš se tolik báti.«
Tom začal — z počátku hlasem zajíkavým; když se však rozehřál předmětem svého vypravování, řinula se mu plynněji a plynněji slova se rtů; v malé chvilce ztichl v soudní síni všeliký zvuk až na jeho hlas; oči všech upřeny byly na Toma; s otevřenými ústy a s utajeným dechem lapali posluchači každé jeho slůvko a zapomněli na vše kolkolem, uchvácení byvše příšerným kouzlem vypravování. Napjetí v posluchačstvu dosáhlo vrcholu při slovech chlapcových: »A zatím co mávl doktor prknem a Potter se kácel, Rudý Józa vyskočil s nožem v ruce a — —«
Prásk! bleskurychle skočil divoch k oknu, prodrav se zástupem a — zmizel!
