ryby — když se pro dva nedostávalo; a častokráte mi pomohl, když se mi zle vedlo.«
»A mně zase, Frantiku, sešíval draky, a udice na vlasce vázal. Rád bych ho vysvobodil.«
»Ale, pro Pána Boha! Vždyť my ho nemůžeme vysvobodit, Tome. A ostatně, k čemu by to bylo; čapli by ho zase.«
»Ano — máš pravdu. Však ve mně všecko vře, slyším-li, jak nekřesťansky mu lají, ač vraždu nespáchal.«
»Ve mně taky, Tome. Pane Bože! Když slyším, jak říkají, že to je nejkrutější zlosyn v zemí, a jak se diví, že dávno již nebyl oběšen.«
»Ano, takové řeči vedou ustavičně. Slyšel jsem, že ho zlynčují, dostane-li se na svobodu.«
»A jistě by to učinili.«
Dlouho spolu hoši mluvili, však málo jim z toho vzešlo úlevy. Když se snesl na zemi soumrak, ocitli se u malého, o samotě stojícího vězení, doufajíce snad, že se něco přihodí, co by je vyprostilo z jejich nesnází. Však nic se nepřihodilo; patrně se žádný anděl ani žádná víla nezajímala o osud nešťastného vězně.
Hoši, jako mnohokráte před tím, — také tentokráte šli ke mřížovému okénku vězení a podali Potterovi trochu tabáku a několik sirek. Byl uvězněn v přízemí, a nebyl střežen.
Jeho díky za jejich dárky dříve vždycky odra-
