XXIII
Konečně bylo dusné ovzduší osady mocně vzrušeno. Na soudě přišlo na řadu přelíčení s vrahem. Vražda stala se ihned poutavým předmětem hovorů v osadě. Tom jim nemohl uniknouti. Zmínka o vrahovi hrůzou naplnila po každé jeho mysl, neboť špatné jeho svědomí a jeho obavy mu namlouvaly, že zúmyslně před ním o vraždě mluví, by ho »lapili«; nevěděl sice, kterak by mohli míti podezření, že mu je o vraždě něco známo, přece však mu nebylo volno při takových rozmluvách. Mráz mu vždy běžel po zádech. I odvedl jednou Frantíka stranou na opuštěné místo, by si s ním porozprávěl. Uleví se mu, jestliže si trochu pohovoří a jestliže se s trpícím druhem rozdělí o tíživý žal. Chtěl se také přesvědčiti, zda Frantík tajemství neprozradil:
»Frantíku, nemluvil jsi o tom s nikým?«
»O čem?«
»Však ty víš, o čem.«
»Aha, to se ví, že ne.«
»Ani slůvko?«
