a hle! viděl, kterak nese v košíku jídlo nějakému chuďasovi. Vyhledal Jima Hollise, který mu radil, by vroucně děkoval Pánu Bohu za to, že mu dal osýpkami výstrahu. Každý z hochů, s nimiž se setkal, něčím přispěl k jeho sklíčenosti; a když posléze v zoufalství svém se utekl na věrná prsa Frantíka Finna a přijat byl výrokem písma, byl zdrcen a loudal se domů, do postele; sám z celé osady byl chudák ztracen na věky věků.
Té noci přikvapila strašlivá bouře, s ohromným lijákem, hroznými údery hromu a oslepujícími, křižujícími se blesky. Hlavu skryl do pokrývek a v hrozné nejistotě čekal na svoji zkázu; ani dost málo nepochyboval, že svým chováním vyvolal strašnou tu vřavu. Domníval se, že v nejvyšší míře napjal trpělivost živlů, a že proto se přihnala bouře. Zabíjeti broučka celou baterií děl bylo by se mu jistě zdálo zbytečnou okázalostí ve volbě zbraně, však hroznou bouři, jež se strhla, by zahladila červíka, jakým je on, pokládal za zcela přirozenou.
Ponenáhlu bouře dozuřila a utuchla, nevyplnivši svého poslání. V prvním okamžiku Tom pocítil vděčnost a touhu po nápravě svého života. Pak se ale odhodlal ještě vyčkati — kdo ví, zda se bouře vrátí!
Druhého dne zase přišli doktoři; Tom se opět roznemohl. Tři týdny, jež na loži strávil, zdály se mu věčností. Když se konečně zase uzdravil,
