XXII.
Tom se přidal k nově založenému spolku »Sboru střídmých«, přiváben hlavně okázalými jeho »výsadami« — Slíbil, že se zdrží kouření, žvýkání a všeliké bezbožnosti, dokud bude jeho členem. A tu nabyl zase nové zkušenosti — totiž, chce-li někdo zatoužiti po nějakém požitku, ať jen slíbí, že se bude jeho zdržovati. Tom brzy pocítil trýznivou touhu po pití a klení; tato touha nabyla takové síly, že ho od vystoupení ze spolku zdržovala jedině naděje, že se bude moci snad přece jednou lidem ukázati v červené své stuze. Blížil se totiž slavný den čtvrtého července; však myšlének na ten den se vzdal, dříve než čtyřicet osm hodin jeho nevolnictví uplynulo, a veškeré své naděje kladl na starého Frazera, smírčího soudce, který právě ležel na smrtelném loži a který jakožto tak vysoký úředník jistě bude mít slavný, veřejný pohřeb. Po tři dny sledoval Tom pilně stav sudího a lapal o něm zprávy. Chvílemi vznesly se naděje jeho k závratné výši, tak závratné, že jižjiž bral své odznaky ze skříně a před zrcadlem na sobě
