Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/200

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Po té předstoupila dívčina tmavé pleti, s černýma očima a černými vlasy, chvíli stála mlčky za všeobecného napjetí shromáždění, přijala tragický výraz tváře a četla odměřeným hlasem:

Vidění.

Tmavá a bouřlivá byla noc. V nebeských výšinách ni jediná hvězdička nekmitala; jen hluboké hřmění dunivého hromu ustavičně doléhalo k sluchu; a strašlivý blesk v zuřivém vzteku hýřil v mračných komnatách nebes, jako by se posmívati chtěl síle, jejíž hrůzy opanoval slavný Franklin! Též prudké vichry svorně opustily tajemné své domovy a řádily, jakoby chtěly zvýšiti divokost bouře. V této chvíli, tak tmavé, tak strašlivé, po lidské lásce zastesklo se mé duši; však místo ní:

»můj nejdražší druh, vůdce, moje těcha,
má radost, moje blaho ke mně spěchá…«

Krok její podobal se chůzi zářivých oněch bytostí, jež si romantická, mladá mysl kouzlí ve slunné edenové kraje; byla božsky krásná; vlastní její půvab jedinou byl jí ozdobou. Kráčela zticha, že sotva bylo slyšeti její krok, jen kouzelné chvění budila svým dotykem, málem by byla jako každá zdrženlivá krása skromně zmizela, nepoznána — beze stopy. Podivný žal tkvěl v jejích rysech, jako ledové slzy v hávu Prosince, když mi ukazoval venku zápolící živly, a prosila, bych dala nyní bedlivý pozor na představené bytosti.«