náškou ozval se pochvalný šum, provázený šeptanými výkřiky: »Jaká něha!« »Jak přesvědčivé!« »Tak pravdivé!« atd., a když přednášející skončila naučením zvlášť dojemným, rozlehl se síní nadšený tleskot.
Potom povstala hubená, zádumčivá dívka, jejíž tvář se vyznačovala »interesantní« bledostí následkem pilulek a špatného trávení, a přednášela »báseň«.
Stůjtež z ní zde aspoň dvě sloky:
Děvče loučí se s rodnou vískou.
Má rodná vísko, s Bohem buď!
mé díky přijmi za ten ráj,
jímž pro mne byla’s, moji hruď
když vonným vzduchem plnil máj.
Kdo nahradí mi ptáků zpěv,
až zmizí v dáli tvoje věž;
mně stydnout musí v těle krev,
až zvoláš: »Jdi, co ještě chceš?!«
Proč prchl již ten blahý čas,
kdy knihu moji clonil stín
tvých hvozdů šumných. Slunka jas
hřát přestal srdce mého klín —
»Tys nepřála mi nikdy zdar!!«
v tvém klidu čtu, ó hrůzo! zlém,
dnes chvíle rozluky kdy zmar
mi chystá. — Znáš čar slůvka: »J’aime??!«
Ač málo kdo z přítomných rozuměl významu slova »J’aime«, přec měla báseň tato úspěch velkolepý.
