V tom šlehla Tomovi bleskem myšlénka hlavou. Vyskočil a vzkřikl:
»Já to udělal!«
Škola byla ohromena jeho nepochopitelným šílenstvím. Tom stál chvíli mlčky, by zase nabyl klidu; a když vykročil v před pro svůj výprask, překvapení, vděčnost, zbožňující láska zazářila naň z očí nešťastné Rebeky a stokráte mu nahradila jeho rány. Oslepen vlastním svým činem, přijal bez jediného výkřiku výprask od pana Dobbinse, jenž si v tomto případě počínal s obzvláštní necitelností; také rozkaz, zůstati dvě hodiny po škole, jenž měl býti zostřením trestu, Toma se nedotkl — vždyť věděl, že ten, kdo venku bude čekati na propuštění jeho ze zajetí, nebude litovati ztráty zdlouhavých těch chvil.
Té noci Tom ubíraje se na lože osnoval plán pomsty proti Alfredu Templovi; rdíc se studem a lítostí Rebeka vše mu vyznala, ani své zrady nezamlčevši; však i touha jeho po pomstě záhy ustoupila vábnějším myšlénkám a když usnul, zněla mu ještě ve snu poslední slova Rebeky v uchu:
»Tome, jak jen jsi mohl býti tak šlechetný!«
