v duchu. V tom však pozvedl učitel zrak. Před jeho pohledem oči všech klesly; jeho hrůza i nevinné schvátila bázní. Bylo ticho, co by tak deset napočítal; v učiteli kypěla zlost. Pak promluvil:
»Kdo z vás roztrh’ tu knihu?«
Nikdo se neozval. Kdyby byl té chvíle špendlík někdo pustil, bylo by slyšeti jeho náraz. A stále ticho; učitel pohlížel jednomu po druhém do očí hledaje vinníka.
»Benjamine Rogersi! roztrhl ty jsi tu knihu?«
Zapřel. Zase ticho.
»Josefe Harpere! roztrhl jsi ji ty?«
Také zapřel. Tomovi působil víc a více rostoucí bolesti zdlouhavý, mučivý tento výjev. Pan učitel přehlédl řady hochů, zamyslil se trochu, pak přešel na děvčata:
»Amalie Lawrenceová?«
Dívka zavrtěla hlavou.
»Gracie Millerová?«
Táž odpověď.
»Zuzano Harperová, udělala jsi to ty?«
Zase znamení záporu. Vedle seděla Rebeka Thatcherová. Rozčilením a vědomím beznadějnosti situace chvěl se Tom na celém těle.
»Rebeko Thatcherová« — (Tom pohlédl v její tvář; byla strachem zbělela) — »roztrhla jsi — podívej se mně do očí« — (již již zvedala ruce) — »roztrhla jsi ty tu knihu?«