»Lituji, tetičko, že jsem to udělal — nepomyslil jsem na to.«
»Ty, dítě, na nic nepomyslíš. Na nic než na sebe. Přepravit se v noci z Jacksonova ostrova k nám a vysmát se našemu žalu — na to jsi dobře pomyslil; a vylhaným snem blázna si ze mne stropit — na to jsi taky pomyslil; ale abys nás politoval a ze zármutku vyvedl, na to jsi ovšem nemohl pomysliti.«
»Tetičko, vím, že to bylo hanebné, ale já to tak nemyslil; na mou duši, ne. A ostatně, vždyť jsem té noci nepřišel vám se vysmát.«
»A proč jsi tedy přišel?«
»Chtěl jsem ti říci, abys se o nás neznepokojovala, ježto jsme neutonuli.«
»Tome, Tome, kdybych ti mohla věřit, že jsi měl tak šlechetný úmysl, byla bych nejšťastnější bytostí na světě, ty však sám dobře víš, že to není pravda — a já to vím také.«
»Na mou pravdu — na mou pravdu, tetičko — ať se s místa nehnu, není-li to pravda.«
»Ach, Tome, nelži — jen to nedělej! Lží se všecko jenom zhorší.«
»To není lež, tetičko; je to pravda. Chtěl jsem tě zbaviti zármutku — proto jsem přišel.«
»Všecko na světě bych za to dala, kdyby to byla pravda — to by vyvážilo hromadu tvých hříchů, Tome. Skoro by mne těšilo, že jsi z domova prchl a tak mne zarmoutil. To však ani
