XIX.
Tom přišel domů hrozně mrzut, a z prvních slov tetičky Márinky poznal, že se neuchýlil se svým žalem na vhodné místo.
»Tome, ty zasloužíš, aby s tebe člověk za živa kůži sedřel.«
»A co jsem udělal, tetičko?«
»Ještě jsi toho málo proved’. Běžím jako starý blázen k Harperové, těším se, že musí uvěřit podivnému tvému snu, a hle! — to se podívejme — ona zatím už z Pepíka vytáhla, že jsi té noci byl u nás a slyšel celou naši rozmluvu. Jaký trest musí stihnout jednou chlapce, který takhle se chová! Mrzí mne tolik, že jsi mne nechal jíti k Harperovým, blázna ze sebe dělat, a že jsi mně to neřekl.«
Celá ta záležitost zjevila se nyní v jiném světle. Ranní jeho kousek zdál se mu býti dobrým a velice vtipným nápadem. A nyní to bylo mrzké darebáctví! Svěsil hlavu a chvíli nemohl ze sebe vyrazit slova; pak pravil;
