osady, dostal jsi, panáčku! ode mne pamětné a dostaneš zase! Počkej, až tě čapnu! Tak tě chytím a — —«
A začal rukama mlátit, jakoby měl kluka před sebou — vochloval vzduch, kopal a tloukl.
»Tak už máš dost? už to bolí? Křičíš ‚dost‘? Tak si dej podruhé pozor!«
A tak skončil k úplné spokojenosti Tomově onen výprask vykouzlený jeho obrazotvorností.
V poledne běžel Tom domů. Svědomí jeho tížila už nesnesitelně veselá Amálčina spokojenost a žárlivost jeho napjata byla v míře nejvyšší. Rebeka začala zase prohlížeti obrázky s Alfredem, když však čas míjel a Tom nepřicházel, zas se trápit, kalila se její vítězosláva, utuchal její zájem; dostavila se vážnost, nepozornost a potom i zármutek; dva- neb třikráte, uslyševši kroky, napjala sluch, však marné byly její naděje; Tom nepřicházel. Konečně ji pojal žal, i litovala, že šla tak daleko ve své pomstě. Když ubohý Alfred pozoruje, že ztrácí její přízeň a nevěda, proč a zač, stále volal: »Ach, zde je hezký obrázek! Podívej se!« pozbyla posléze trpělivosti a odsekla: »I nech mne! Co mi po nich!« a propukla v pláč, vyskočila a odešla.
Alfred šel s ní, chtěje ji upokojiti; ona však pravila:
»Jdi! nech mne již! Nenávidím tě!«
Chlapec stanul, nechápaje, čím se provinil — vždyť říkala, že se budou celé poledne dívati na
