k smíru. Sebe sama nazýval bláznem a dával si také všeliká krutá jména jiná, na která si právě vzpomněl. Div že neplakal hněvem!
Amalie cestou vesele žvatlala; vždyť v srdci měla zpěv, však jazyk Tomův, jakoby byl oněměl. Neslyšel hovor Amálky, a kdykoli domluvila, čekajíc chvilku na odpověď, nemotorně zakoktal jenom přisvědčující odpověď, která se mnohdy ani k její řeči nehodila. Znova a znova se vlekl za školu, by na ohavném tomto divadle vypálil a vysušil svůj zrak. Nemohl si pomoci. A nejvíce ho trápilo pomyšlení, že snad Rebeka Thatcherová již zcela zapomněla, že na světě žije také nějaký Tom Sawyer. Však nikoli, nezapomněla; viděla ho a pozorovala také, že se na její stranu chýlí vítězství a radovala se z toho, že trpí, jako ona trpěla. Bezstarostné žvatlání Amálčino stalo se Tomovi nesnesitelným. Tom prohodil, že musí cosi obstarati; že to je nevyhnutelná záležitost; a čas zatím rychle míjí. Však marně — děvče cvrlikalo dále. Tom uvažoval: »I k čertu, což pak se jí nezbavím?« Posléze musí přec obstarati ony záležitosti; i řekla prostě, že na něj po škole počká. Odběhl, hněvaje se v duchu na Amálku.
»Ona má jiného!« rozjímal Tom, zuby skřípaje. »A nemohla si z celé osady vybrat někoho jiného, než toho měšťáckého fintílka, který myslí, Bůh ví, jaké má šaty, a Bůh ví, co není! No, dobrá! Hned první den, jak jsi přišel do naší
