»A já také?« volala Zuzana Harperová. — »A Pepík také?«
»Ano.«
A tak to šlo dále, až konečně kromě Toma a Amalie všechny děti rukama radostně tleskajíce si vyprosily pozvání k výletu. Potom se Tom chladně odvrátil, cestou stále rozprávěje s Amalií. Rty Rebeky se chvěly, slzy jí stoupaly do očí; toto rozechvění zakryla sice strojeným veselím, a dále žvatlala, však nejenom onen výlet, nýbrž celý její život pozbyl pro ni významu; při nejbližší vhodné příležitosti se vytratila a v samotu se uchýlila, kdež si, jak ženy říkají. »pěkně poplakala«. Pak seděla mrzutá, zraněná ve své ženské hrdosti, dokud zvonek nezavzněl. Tu vstala; blesk pomsty šlehl její zrakem, pohodila copy svých vlasů, a rozhodla, »že ví, co učiní.«
Tom i na dále pokračoval v milostných svých záletech s Amalií, pociťuje v nich rozkošné uspokojení své sebelásky.
A zúmyslně vyhledával Rebeku, by ji hodně trápila jeho zrada. Konečně ji vyčíhal, zároveň však zmizela jeho živost. Seděla zcela klidně na malé lávce za školou a dívala se s Alfredem Templem do knihy s obrázky; byli tak velice ponoření ve své prohlížení a hlavami byli k sobě tak skloněni, že se zdálo, jakoby nedbali světa okolního. Žárlivost bleskem prolétla Tomovými žilami. Začal si vyčítati, proč zamítl ruku nabízenou
