Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/174

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

»Nepamatuji se, že bych byl něco mluvil,« pravil Sid.

»Ano, mluvil jsi, Side,« dotvrzovala Marie.

»Mlčte, ať může Tom pokračovati! Co pak řekl, Tome?«

»Řekl — mně se zdá, že mi řekl, že je lépe, zůstanu-li, kde jsem, kdybych se však měl časem polepšit — — «

»Tak vidíte; slyšíte to? Tak to zrovna řekl!«

»A ty jsi ho zprudka zakřikla.«

»Ovšem, že ano! V tom musí být nějaký anděl. Ano, nějaký anděl v tom musil býti!«

»A paní Harperová vypravovala, kterak ji polekal Pepík praskavkou, a ty jsi vypravovala, kterak medicina „Není bolu více, našeho Petra —«

»Svatá pravda!«

»A potom se mluvilo náramně mnoho o hledání našich mrtvol v řece, a o nedělní smuteční bohoslužbě; pak jste se s paní Harperovou objímaly, spolu jste naříkaly a konečně odešla domů.« 

»Zcela tak se to stalo. Zcela tak, jako že se Márinka jmenuji! Kdybys to byl na vlastní oči viděl, nemobl bys to vylíčiti věrněji! A co dál? Vypravuj dále, Tome!«

»Pak se mi zdálo, že jsi se za mne modlila — viděl jsem tě před sebou a slyšel jsem každé tvé slovo. Pak jsi ulehla — mně bylo tak smutno, že jsem napsal na kus javorové kůry: »Nejsme mrtví — jsme jenom piráty!« a položil to k svíčce