»Opravdu, to jsi mohl, Tome, učiniti,« pravila Marie; »a myslím, že bys to byl jistě učinil, kdybys byl na to pomyslil.«
„Byl bys to učinil, Tome?« zvolala teta Márinka s tváří toužebně rozradostněnou. »Byl bysto učinil, kdybys na to byl pomyslil?«
»Já — no, nevím. Tím bych byl všecko pokazil.«
»Tome, myslila jsem, že mne více miluješ,« pravila teta Márinka tak žalostným hlasem, že jím až znepokojila hocha. »Aspoň, kdybys byl měl vůli, třebas to i neprovedl.«
»Ale, tetičko, vždyť to nic není,« hájila ho Marie; »Tom již je takový ztřeštěnec — je ustavičně celý popleten — kde pak by mohl na něco myslit.«
»Tím hůř. Sid by byl jistě na to pomyslil. A Sid by byl myšlénku tu také provedl. Však ty si, Tome, vzpomeneš jednou, až bude již pozdě, a budeš litovati, že jsi se ke mně nezachoval šetrněji, ač to bylo tak snadné.«
»Vždyť víš, tetičko, že tě mám rád,« zvolal Tom.
»To bys se byl jinak ke mně zachoval.«
»Lituji, že jsem na to nevzpomněl: pravil Tom kajicně; »ale zdálo se mně o tobě, tetičko. A to přec také něco znamená, vid?«
»To nic není — sny má každý — přece však lépe něco než nic. A co se ti o mně zdálo?«
