vičné jen chyby a vady na těchto ubohých chlapcích viděli. Pan farář zmínil se také o několika dojemných příhodách ze života zmizelých, v nichž se zračily milé, vznešené jejich povahy, a lidé nyní teprve poznávali, jak ušlechtilé a krásné to byly příběhy, a s žalem si vzpomínali, že tenkráte, když se sběhly, sami je pokládali za povedené taškářství, zasluhující výprasku. Čím dále pokračovalo dojemné toto líčení, tím větší pohnutí vzmáhalo se shromáždění, až konečně všichni vypukli v pláč a sborem bolestných vzlyků přidali se ke lkajícím truchlícím pozůstalým; také duchovní překonán byl svými city; plakal na kazatelně.
Na galerii povstal šum, jehož si nikdo nevšiml; hned na to dvéře chrámové zavrzly; duchovní pohleděl upjatě přes šátek a byl jako ohromen. Jeden pár očí za druhým následoval příkladu duchovního, a pak jako společným vnuknutím povstalo celé shromáždění a zděšeně zíralo na tři zhynulé hochy, kráčející prostředkem chrámu, Tom napřed, za ním Pepík a posléze v zadu bojácně se plížil Frantík, hromada to vlajících cárů. Byli totiž skryti na staré, neužívané galerii a vyslechli smuteční kázání věnované jich památce.
Tetička Márinka, Marie a Harperova rodina vrhly se na vrácené své nebožtíky, zasypaly je polibky a Bohu díky vzdávaly; ubohý Frantík stál zatím sám v rozpacích, zaražen, nevěda, co počíti a kam se uchýliti před tolika zraky, z nichž žádný
