»Půjdu také, Tome; bylo mně chvílemi bez toho smutno; teď by to bylo ještě horší. Pojď, Tome, také!«
»Nepůjdu; jděte si, chcete-li. Zůstanu zde.«
»Tome, půjdu přec.«
»Jdi si; kdo ti brání?«
Frantík jal se sbírati rozházené kusy oděvu.
»Byl bych rád, kdybys šel taky, Tome,« pravil. »Rozmysli se ještě. Na druhém břehu na tebe počkáme.«
»No, to byste se načekali.«
Frantík smutně odcházel; Tom za ním pohlížel a ocitl se v silném pokušení odvrci svoji pýchu a jíti za nimi. Doufal, že se zastaví; hoši se však pomalu brodili vodou ku předu. V tom překvapilo Toma ticho a mlčení, jež náhle zavládlo — Konečně potlačil pýchu a rozběhl se za kamarády volaje:
»Počkejte! Počkejte! Něco vám povím!«
Ihned stanuli a obrátili se. Když je dohonil, začal jim odhalovati svoje tajemství; z počátku ho poslouchali dosti nevrle, když však poznali »jádro« k němuž Tom mířil, spustili jásavý pokřik, doznali, že to je »znamenité!« a mínili, že by byli neodešli, kdyby jim tohle byl z předu řekl. Uvedl cosi, by se jim omluvil; pravým důvodem však byla obava, že ani tímto tajemstvím hochy na dlouho. k sobě neupoutá; proto se odhodlal ponechati si toto tajemství, jakožto poslední lákadlo.
