»Ale, hlouposti! Dětino! Snad nechceš jít k mamince!«
»Půjdu k mamince, a ty bys k ní šel jistě taky, kdybys nějakou měl. Vždyť ty nejsi z jiných.« A Pepík si trochu zafňukal.
»Ať tedy jde uplakaný mazánek domů k mamince, vid, Frantíku! Chudinka — on se musí pomazlit u maminky! Ať se tedy pomazlí! Tobě se tu líbí, viď, Frantíku? Zůstaneme tady, viď?«
Frantík odpověděl: »Jo«; v hlase jeho nebylo mnoho opravdovosti.
»Jak živ s vámi nechci nic mít,« pravil Pepík vstávaje se země. »Mějte se tu dobře!« Odyvrátil se nevrle od kamarádů a začal se oblékati.
»Co na tom?« odpověděl Tom. »Nikdo se tě neprosí. Jdi si jen domů; každý se ti vysměje. Inu, ty jsi pěkný pirát! My s Frantíkem nejsme takoví mazánkové jako ty. My tu zůstaneme, viď Frantíku? Ať si jde, když se mu líbí. Snad tu bez něho také vydržíme.«
Však Tomovi přece nebylo tuze volno; dojímal ho pohled na Pepíka smutně se oblékajícího. Také Frantík po očku toužebně na přípravy Pepíkovy pohlížející a významné mlčení zachovávající ho znepokojoval. Náhle ni slovem se nerozloučiv s kamarády dal se Pepík na cestu směrem k pobřeží Illinois. Odvaha Tomova klesala. Pohlédl na Frantíka. Frantík nesnesl jeho pohledu; sklopil oči. Pak pravil:
