»Nemůžeš!«
»Mohu.«
»Nemůžeš.«
»Mohu.«
»Nemůžeš.«
Trapná přestávka. Na to pravil Tom:
»Jak se jmenuješ?«
»Co ti je do toho.«
»Možná, že se sám postarám, aby mně na tom záleželo.«
»Tak se tedy postarej!«
»Budeš-li mnoho mluvit, tak to udělám.«
»Mnoho — mnoho — mnoho! Abys věděl.«
»Já vím, že si myslíš, kdo ví, jak ti to sluší, viď? Jednou rukou bych ti nařezal, kdybych chtěl.«
»Nu, a proč tedy nechceš? Říkáš, že bys mně moh’ nařezat.«
»Ano, a nařežu, budeš-li si se mnou zahrávat.«
»Inu, jo — takových lidí by se našlo.«
»To je švihák! Já vím, že si myslíš, kdo ví, co nejsi, není-li pravda?«
»Máš ty ale klobouk!«
»Shoď mi ho, nelíbí-li se ti. Moh’ bys mně ho tak srazit; to by se tak moh’ někdo opovážit, já bych mu ukázal.«
»Ty lžeš!«
»Ty taky!«
»Ty bys se rád hádal, ale bojíš se.«
»Už odtud pal!«
