»Tom Sawyer, Černý mstitel Španělské vlády. Vaše jména?«
»Frantík Finn, Rudá Ruka, a Pepík Harper, Postrach oceanu.« Tom pro ně vyhledal tato jména v oblíbené své literatuře.
»Dobrá! Heslo!«
Dva chraptivé hlasy současně šepotem sdělily tiché noci strašlivé slovo: »KREV!«
Tom hodil s výběžku šunku, a sám se za ní pustil, napínaje v nejvyšší míře při tomto slézání svou kůži i šaty. Vedla sice rovná, pohodlná cesta kol výběžku, ta však postrádala naprosto překážek a nebezpečenství, po nichž tolik piráti baží.
»Postrach oceanu« přivlekl párek slaniny, a tíže tohoto břemene skoro nadobro vyčerpala jeho síly. Finn »Rudá Ruka« ukradl hrnec, množství ne zcela připraveného listového tabáku, a přinesl také několik vodnic, aby z nich nadělal dýmek. Však kromě něho z pirátů žádný ani nekouřil ani »nežvýkal«. Černý mstitel Španělské vlády mínil, že to bez ohně nepůjde. To byla moudrá myšlénka; sirky sotva byly známy v oněch dnech. As ve vzdálenosti jednoho sta kroků uzřeli oheň doutnající na velkém voru, i odebrali se tam ihned a opatřili si oharek. Z této výpravy udělali velké dobrodužství, volajíce: »pst!« každou chvilku a s prstem na rtech se zastavujíce; rukama sahali po vymyšlených dýkách; a jeden druhému nakazoval neblahým šeptáním, aby, až se »ničema«
