Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/123

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

a číhal, těšil se blahou nadějí, kdykoli se sukně mihla na obzoru, a nenávist pojal pak proti každé, jakmile se objevilo, že to není ta pravá. Konečně přestaly sukně na obzoru se zjevovati, i upadl v beznadějnou zádumčivost; i vešel do prázdné školní síně a sedl na své místo, by se oddal žalu svému. V tom shlédl ještě jednu sukni u vrátek a srdce mu poskočilo. Rychle vyběhl a »řádil« jako divoch; křičel, smál se, kluky honil, skákal přes plot vydávaje v šanc svůj život a zdravé hnáty, po rukách chodil, na hlavu se stavěl — zkrátka prováděl všeliké hrdinské skutky, na které si právě vzpomněl, dívaje se chvílemi po očku zda ho Rebeka Thatcherova pozoruje. Ta však jako by o ničem nevěděla; ani na něj nevzhlédla. Což je to možno, že by si byla ještě nevšimla jeho přítomnosti? I začal své produkce odbývati v její bezprostřední blízkosti; běhal vydávaje válečné vzkřeky, chytil čepici jednoho z kluků, a hodil ji na střechu, vrazil do skupiny dětí a rozmetal je na všecky strany, a konečně se jí rozpleskl před nosem, div ji neporazil — tu se obrátila hrdě vztyčivši nosíček, i zaslechl slova: »Hm! někdo myslí, kdo ví, jak mu to sluší, — když se tak dvoří!!«

Tom se zarděl. Sebral se a pryč se odplížil, zdrcen a sklíčen.