náče strhl. Stará paní úžasem zdrcena, hleděla přes brejle na to divadlo; Tom ležel na zemi, a smál se, div se nezadusil.
»Tome, co jenom je tomu kocourovi?«
»Nevím, tetičko,« vyrazil chlapec.
»Tohle jsem neviděla, co živa jsem. Proč pak tolik řádí?«
»To opravdu nevím, tetičko Márinko; to kocouři vždycky tak řádí, mají-li dobré časy.«
»Takhle že řádí?« Přízvuk té otázky polekal trochu Toma.
»Ano, tetičko, Já aspoň myslím, že ano.«
»Myslíš?«
»Ovšem, tetičko.«
Stará paní se shýbla; Tom ji sledoval se zájmem, jenž rostl s jeho úzkostí. Bylo již pozdě, když pochopil, »odkud vítr věje«. Zrádná lžička vyčnívala zpod záclony. Tetička Márinka ji zdvihla a držela v rukou. Tom sebou škubl a sklopil oči. Tetička vzala Toma jako obyčejně za ucho a naklepala mu důkladně náprstkem hlavu.
»Proč pak tak trápíš ubohou tu němou tvář?«
»Udělal jsem mu to z lásky — poněvadž nemá žádnou tetičku.«
»Nemá tetičku! — hlupáku. A co na tom?«
»To je vážná věc. Neboť kdyby měl tetičku, sama by mu vypálila vnitřnosti. A nelítostně by mu je usmažila, jako by to byl nějaký člověk.«
Teta Márinka pocítila náhle výčitku svědomí.
