plná zpěvu a duši plnou lásky. Měl podobné pocity, jako hvězdář, jenž objevil novou oběžnici. Co se týče síly, hloubky, ryzosti radostných pocitů, není pochyby, že byl chlapec proti hvězdáři ve výhodě.
Letní večery byly dlouhé. Ještě se nesetmělo. V tom přestal náhle Tom hvízdat. Před ním stál cizinec; hoch trochu větší než byl sám. Nový příchozí, nechť byl jakéhokoli věku a jakéhokoli pohlaví, býval předmětem zvědavosti v chudičké, malé osadě zvané St. Petersburg. Tento chlapec byl pěkně ošacen, až příliš pěkně na všední den. Již ta okolnost sama o sobě budila úžas. Měl pěkný klobouk, modrý soukenný kabát těsně upatý, čistý, zcela nový, a rovněž takové spodky. Byl obut a přec byl teprve pátek. Také pěkný šátek měl na krku, hezkou šálku. Vyhlížel jako měšťák, což dopalovalo Toma. Čím déle se Tom díval na skvělý ten zázrak, tím více ohrnoval nos nad jeho bezvadností, a tím ošumělejším se mu zdál jeho vlastní zevnějšek. Nikdo z hochů ani slova nepromluvil. Pokročil-li jeden v před, pokročil druhý též, — však jenom stranou, v kruhu. Jeden s druhého oka nespustil. Konečně pravil Tom:
»Moh’ bych tě bacit!«
»To bych tě rád viděl, jen to zkus!«
»Inu, to taky mohu.«
»Myslím, že ne.«
»Mohu.«
