Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/111

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

nikoli snad proto, že by byl nešel tisíckráte raději jinam, nýbrž proto, že ho hrůzné tajemné kouzlo vábilo v ta místa. Když došli k strašlivému hrobu, prodral zástupem své tílko a uzřel neblahý ten obraz. Zdálo se mu, že celý věk uplynul od doby, co naposled stál na těchto místech. Kdosi ho štípl do ruky. Obrátil se a zrak jeho spočinul na — Frantikovi. Pak se oba najednou odvrátili stranou, pozorujíce, zda nikdo nevyčetl ničeho z jejich vzájemného pohledu. Lidé hovořili vespolek a napjatě se dívali na truchlivý ten obraz.

»Chuďas!« »Chuďas mladý?« »Z toho ať si naučení vezmou lupiči hrobů!« »Potter jistě bude oběšen, až ho dopadnou!« Podobného druhu poznámky hrnuly se ze všech stran a kněz pravil: »Bůh tak usoudil, byla v tom ruka Páně.«

V tom se Tom zachvěl na celém těle; oko jeho spočinulo na strnulé tváři Rudého Józy. V tom to začalo v davu vříti a bouřiti a zavzněly hlasy: »To je on! Hle! Sám přichází!«

»Kdo? Kdo?« ozvalo se z dvaceti hrdel.

»Potter!«

»Hle! teď stojí! Hleďte, už se obrací! Nepusťte ho!«

Ti, kdož se nalézali na větvích stromů nad Tomovou hlavou, volali, že se nepokouší o útěk, že jest tak rozčilen a zmaten —

»Strašně drzý to chlap!« pravil kdosi; »chtěl