přísahají, že zachovají
mlčení o věci té
a že se raději na věky
do země propadnou,
než by jediné jen
slůvko prozradili.«
Frantík náramně úžasl nad Tomovou zběhlostí v písmě a nad vznešeností jeho výrazů. Pak vyňal rychle z límce od kabátu špendlík a chtěl se jím píchnouti do prstu; Tom však pravil: »Zadrž! To nedělej. Špendlík je z mosazi. Mohla by na něm býti měděnka.« »Co je to měděnka?«
»To je jed. Ano, jed je to. Polkni kousek, — uvidíš.«
Tom vyvlekl z jedné své jehly nit a každý se píchl do bříška svého palce a vytlačil z něho kapku krve.
Po několikerém stisknutí palce Tom konečně napsal začáteční písmena svého jména, používaje k tomu břiška svého malíčku za péro. Pak ukázal Frantíkovi, jak se dělá F, a přísaha skončena. — Když pochovali ke zdi šindel, pronášejíce při tom strašlivé formule a říkadla, zdálo se jim, jako by byli pouta svírající jich jazyky zamkli a klíč zahodili.
V tom postava jakási otvorem na druhém konci zbořeniště pokradmo se protáhla, oni však si toho nevšimli.
