Sám to říká. A Potter je taky takový. Však střízlivý člověk by měl, trvám, na té ráně dost.«
Tom chvíli mlčky rozvažoval, pak pravil:
»Frantíku, neprozradíš nikomu ničeho?«
»Tome, musíme mlčeti. Víš to dobře. Ten ďábel by nás utopil jako koťata, kdybychom o té věci jenom kvikli, a on pak nebyl oběšen. Teď poslyš: Tome, přísahejme sobě vzájemně — musíme to učiniti — přísahejme si, že budeme mlčeti.«
»Tedy dobrá, Frantíku. Tak to bude nejlépe. Zvedněme ruce a přísahejme si, že — —«
»Och ne, to by nebylo nic platné. To stačí jenom pro malicherné, všední a obyčejné případy, zvláště když se jedná o všelijaké hlouposti s holkami, jež z chvástavosti všecko vyžvatlají — zde však musí býti psaná přísaha, když je věc tak velice vážná. A krví!«
Tom přistoupil ochotně k této myšlénce. Byla to myšlénka hluboká, tajemná a strašlivá; doba, poměry, okolí — to vše bylo v souladu s touto myšlénkou. I zvedl čistý šindel, osvětlený měsíční září, vyňal z kapsy kus »červené křídy« a při svitu měsíce pracně naškrábal následující řádky, klada důraz na každý volný tah shora dolů tím, že při něm vsunul jazyk mezi přední zuby, uvol ňuje jej při každém tahu zdola nahoru:
»Frantík Finnů a
Tom Sawyerů
