Stránka:Mariánské Lázně, Františkovy Lázně.djvu/3

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla ověřena


Přednosti obou léčebných míst nespočívají jedině v podivuhodné léčebné síle jejich pramenů, nýbrž také v cenné svěžesti vzduchu, v přírodních krásách a v klidném jejich okolí. Veliká dárkyně požehnaného bohatství, příroda, vysypala v plné míře svůj roh hojnosti nad oběma místy. A člověk dovedl — v minulosti lépe než v přítomnosti — do tohoto přírodního prostředí postaviti s pochopením a citem svá díla, takže se lidský výtvor s přírodou ve vzácné shodě spojují a doplňují, aby připravily trpícímu lidstvu vyléčení, osvěžení a radost.

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ.[1]

Tam, kde při březích úšovického potoka se rozcházejí zalesněná pohoří západních Čech, vyskytují se léčivé prameny, jež jsou již od r. 1197 v držení premonstrátského kláštera Teplá, kterým se však dostalo náležitého hospodářského ocenění teprve koncem století 18. Již v 16. stol. byl znám úšovický slaný pramen, dnešní pramen Ferdinandův; byl dokonce učiněn marný pokus dobývati z něho kuchyňskou sůl, na základě nařízení Ferdinanda I., daného dne 27. dubna 1528 opatovi Antonymu. R. 1603 činí se v Haliografii Jana Tölde-ho zmínka o slaném zřídle u kláštera Teplé, v blízkosti velikého lesa.

První chemické zkoumání těchto pramenů provedl r. 1606 slavkovský fysik Michael Raudenius. R. 1679 je o nich zmínka u Balbína. První monografii o „Tepelském léčivém zřídlu“ (Tepler Gesundbrunnen) uveřejnil r. 1760 prof. Srinci v Augšpurku a r. 1766 pojednal o nich lékař J. B. Zauschner ve své disertaci „Tři tepelské vody“ („Drei Tepler Wässer“). Zmínky, popisy a zkoumání následovaly pak v hojné míře a z nich zvláště za povšimnutí stojí práce dra Reusse, prof. Steinmanna 1821, dra Nehra a dra Heidlera.

Původně, zdá se, používali pramenů jen obyvatelé blízkého sousedství. Za prvního léčícího se hosta možno považovati svob. pána Jáchyma Liebsteina z Kolovratu, který použil r. 1609 pramenů na doporučení Raudeniovo. Jiným, neméně slavným lázeňským hostem byl doktor Prudentius — jeden z rádců Rudolfa II. — který na radu chebského lékaře Horníka přicestoval z Prahy, aby užíval proti dnovým bolestem pramene zv. „Stänker“, dnešního pramene mariánského.

Silnější zájem o léčivou sílu pramenů je patrný od doby, kdy, na radu karlovarského lékaře Ferdinanda Dülera, užíval s úspěchem slaného pramene r. 1663 tepelský opat Raimund. Ještě však významnější pro pozdější rozvoj lázní byla úspěšná léčba opata Raimunda Wilferta, který r. 1700 dal pod dohledem tepelského klášterního lékaře Curtia vyčistiti hlavní, dnešní křížový pramen. V blízké slatině prýštící uhličitý pramen zv. „Stänker“ pojmenoval podle sousedního mariánského obrazu „pramenem mariánským“. Pro pohodlnější používání pramenů upravil nedaleký zámeček Hammerhof tak, že poskytoval přístřeší příslušníkům kláštera.

K dobývání Glauberovy soli, která pode jménem soli tepelské byla daleko posílána, byl po roce 1724 postaven při křížovém prameni krb se dvěma železnými kotly. Oba kotle nalezl ještě r. 1779 při své první návštěvě dr. Nehr, ovšem velice zanedbané. Dnes provozuje se výroba Glauberovy soli z pramene Ferdinandova pomocí nejmoderněji zařízeného solivaru ve velkém.

Ve skutečný rozvoj uvedla vznikající léčebné místo ke konci 18. stol. činorodá práce klášterního lékaře dra Josefa Nehra, jemuž se podařilo získati tepelské opaty pro své plány. Opat Krištof Heřman z Trautmannsdorfu, jenž sám pramenů s velikým úspěchem užíval, vykoupením lesa po půl třetího století již zastaveného, položil základ pro krajinnou krásu dnešních světových lázní. Za jeho nástupce Raimunda Hubela zřízena byla r. 1791 při mariánském pramení první dřevěná lázeň. Opat Chrysostomus Pfrogner dal zříditi v létech 1807-8 novou lázeňskou budovu se 13 koupelnami, která byla r. 1810 rozšířena na 26 lázní. Za něho byla vysvěcena kaple r. 1808 drem Nehrem postavená. On dal také k poctě blahoslavené Panny Marie a podle pramene mariánského


  1. Poukaz na literaturu hlavně u Sommera, das Königreich Böhmen. Prag 1838, VI. sv., str. 261.