jsouce oživeny neviditelným magnetickým proudem — — zrovna jako před chvílí plynula svatební kytice v špinavé uliční strouze.
Zdálo se mi, že všechny ty domy hledí na mne dolů se záludnými tvářemi, plnými bezmezné zlomyslnosti, — vrata: otevřené, černé tlamy, v nichž jazyky vyhnily, — chřtány, jež mohly každé chvíle vyraziti vřeštivý výkřik, tak vřeštivý a nenávisti plný, že nás to jistě až do hloubi duše vyděsí.
Cože to na konec ještě student řekl o vetešníkovi? — Šeptal jsem si jeho slova: že je teď Aaron Wassertrum sám se svou chtivostí a — — se svou voskovou panenkou.
Co asi mínil tou voskovou panenkou?
Bylo to nejspíš srovnání, konejšil jsem se, — jedno z oněch chorobných srovnání, jimiž rád své přátele přepadával, jimž nikdo s počátku nerozumí a jež — jsou-li později vysvětlena — dovedou tak velice polekati, jako věci neobvyklé formy, na něž náhle padne prudký paprsek světelný.
Vydechl jsem zhluboka, abych si odpočinul a abych se sebe setřásl hrozný dojem, jakým na mne působilo vyprávění Charouskovo.
Díval jsem se pozorněji na lidi, kteří se mnou stáli v průjezdu: vedle mne stál tlustý staroch. Týž, jenž se před chvílí tak protivně smál.
Měl na sobě černý kabát a rukavičky a poulil své vyvalené oči na průjezd protějšího domu.
Jeho oholená tvář se širokými, sprostými rysy třásla se rozčilením.
Bezděky stopoval jsem jeho zrak a zpozoroval jsem, že jako začarován lpěl na rudovlasé Rosině, jež stála naproti, majíc svůj ztuhlý úsměv na rtech.
