»Nejraději slyšel bych mínění vaše, mastre Davye!« odpověděl Shatterhand.
»Mé? Hrome! Vždyť nemám žádného.«
»Račte tudíž trochu přemýšleti!«
»Také mi nepomůže. Představoval jsem si vše jinak. Tito rudí zpozdilci nemají ani špetku rozumu. Dřepí tam uprostřed stanův okolo ohně, že nelze se tam ani dostati. Tohle se mi nelíbí.«
»Zdá se, že milujete pohodlí, pane! Přejete si snad, aby Indiáni vystavěli od svých stanův až sem pohodlnou silnici, abyste sem svého tlustého Jemmya dopravil povozem? Pak neměl byste prodlévati zde na západě.«
»Velmi dobře! A zajati nesmíme se také dáti. Kéž bychom aspoň věděli, ve kterém staně oba vězí!«
»Ve staně náčelníkově zajisté.«
»Tedy navrhuji…«
»Nuže?«
»Doplížíme se tam, a jakmile nás rudoši zpozorují, vrhneme se na ně. Současně způsobíme náramný hluk, aby se domnívali, že je nás aspoň sto. Leknutím utekou. My pak zmocníme se obou zajatcův a utečeme také, ovšem co nejrychleji.«
»To návrh váš?«
»Ano.«
»Chcete-li ještě něco připomenouti?«
»Nikoli! Není-liž pravda, líbí se vám?«
»Ani dosť málo!«
»Oho! Myslíte, že napadne vám něco lepšího?«
»Bude-li návrh můj lepší, nevím, ale nerozumnější jistě nebude.«
»Pane! Chcete mne urážeti? Jsem dlouhý Davy!«
»Vím to již dávno. O urážce nemůže býti ani řeči. Vidíte odtud, že Indiáni mají zbraně pohotově. Nebudou tak zpozdilými, aby přeceňovali síly naše, jak vy si přejete. Napadneme-li je, budou překvapeni, ale jen na okamžik, potom však snadno odrazí útok náš!«
»Doufám, že se přec nebojíte!«
»Právě že neodvážím se útoku, jenž byl by jistou naší záhubou, netřeba mi se obávati. A konečně kdybychom i zvítězili, poteče mnoho krve, a tomu lze předejiti. Jaký užitek budete míti, osvobodíme-li zajatce, a vy při tom budete zastřelen? Není-li lepší taková cesta, která povede nás bez krveprolévání k cíli?«
