připraviti musíme se na cestu velmi důkladně, bychom nic nezmeškali a nezapomněli. Nás je zde šest proti šest a padesáti Ogallallům. To není maličkosť. Také sluší na zřeteli míti, nekuje-li nepřátelství proti nám oněch devět zlodějův, jimž jsme dnes vycinkali. Jest nevyhnutelně třeba, bychom zjistili, opustili-li tuto krajinu nebo ne. A jak bude s domkem? Zůstane nestřežen?«
»Ano,« vece Martin.
»Možná, že najdete z něho jenom popel, až se vrátíte, anebo jej zatím někdo vykrade.«
»Proti poslednějšímu umím se ochrániti,« řekl Martin.
Uchopiv motyku, odkopal z podlahy v určitých směrech značnější vrstvu hlíny. Brzy objevily se mu dvéře, do prostranného sklepa vedoucí. Tam nanesli rychle všechny cennější věci, zamkli dvéře a hlinou opět pečlivě je zakryli. A tak ochráněna byla čásť majetku jejich i proti ohni.
Mužové dali se hned do práce, uložili všechny věci, pokud jich k výpravě nebylo třeba, do podzemní skrýše. Také medvědí kožešiny tam ukryli. Byla mezi nimi jedna zvláště veliká i krásná. Když se jí Jemmy obdivoval, vzal mu ji Martin z ruky a nevrle hodil ji do skrýše.
»Pryč s ní!« pravil. »Nemohu viděti této kožešiny, bych nevzpomněl si na strašnou událosť, již jsem zažil.«
»Mluvíte, jako byste byl mužem dospělým, jenž prodělal řadu nebezpečných dobrodružství.«
»Snad zkusil jsem opravdu mnoho, ba více, než mnohý starý zálesák.«
»Oho! Jenom neprašte!«
Martinovy zraky skoro zlostně spočinuly na tlustém Ferlonovi. Otázal se: »Domníváte-li se, že syn lovce medvědů neměl příležitosti k dobrodružství?«
»Nepopírám toho!«
»Pravím vám, že jako šestiletý chlapec již zápolil jsem s obludou, jejíž kožešinu právě jste obdivoval.«
»Šestileté dítě s medvědem takové velikosti? Vím sice, že děti západních těchto končin jiného zrna jsou, nežli hoši, kteří tamo v městech východních houpají se na klínech svých otcův. Viděl jsem mnohého mladíka, který by v New Yorku byl sotva s abecedu, ale přece flintičku ovládati dovede jako starý. Avšak — hm! jak událo se to tenkráte s medvědem?«
