»Toť cesta velmi nebezpečná.«
»Teď už ne.«
»Myslíte? Ano. Co známy jsou divy oněch končin, vyslal tam kongress Spojených Států několik výprav, aby prozkoumaly krajinu. Území to prohlášeno za Národní park, ale to přece Indiánům nevadí. Prohánějí se tam ještě dnes Indiáni Hadí, a těm nelze věřiti.«
»Dávno již pochovali tomahavk svůj.«
»Ale já slyšel, že v nejnovějším čase opět jej vyzdvihli ze země. Příteli vašemu hrozí zajisté nebezpečí. K tomu ještě posel, který k vám dnes přichází. Netuším nic dobrého.«
»Tento Indián jest Sioux.«
»Ale nechtěl vyzraditi svého poselství, to není dobré znamení. Dobrých zpráv netřeba zatajovati. Ostatně řekl mi, že přichází od Yellovstonu.«
»Nuže, rychle za ním!«
A pobodnuv svého koně, ujížděl za Vohkadehem. Jakmile zpozoroval to Indián, popohnal hned oře svého. Nechtěl-li Hobble Frank podniknouti s ním jízdu o závod, bylo mu odříci se rozmluvy.
Syn lovce medvědů jel stále vedle Davya. Ten byl by také rád věděl o poměrech jeho otce, vyptával se na ně, ale nevypátral mnoho; chlapec byl tuze ostýchavý a nemluvný.
Posléze otočil se potok okolo návrší, na němž spatřili jezdci chatrč, stojící na bezpečném před Indiány místě a podobající se malé pevnůstce.
Návrší sklánělo se se tří stran srázné, jen s jedné strany bylo lze vystoupiti na ně, avšak s té strany byla chatrč dvojím plotem obehnána. Pod návrším rozkládala se pole kukuřicí osetá, jakož i kousek země, na níž pěstovali tabák; nedaleko pásli se koně. Martin, ukázav na ně, prohodil:
»Odtamtud ukradli nám koně, když nebyli jsme doma. Kde vězí jen Bob, náš Negr?«
Vstrčiv dva prsty do úst, zahvízdl pronikavě. V kukuřici objevila se nejprve černá hlava. Mezi mohutnými rty bělaly se dvě řady zubův, jimiž honositi mohl by se i jaguár; potom teprve ukázalo se celé hřmotné tělo černochovo. Negr držel v ruce těžký kůl a pravil, potutelně se chechtaje:
»Bob se schoval a hlídal. Kdyby darebáci opět byli přišli a ostatní koně chtěli ukrásti, byl by jim touhle holí hlavy rozrazil.«
