Před medvědem neosvědčil se hrdinou, ale šlo-li o jeho pána, nedbal nižádného nebezpečí.
Nepomyslil, že upadla mu dříve puška; měl jen na mysli, jak rychleji dostal by se na protější břeh. Jsa dobrým plavcem, nebál se vody a rychle na příhodném místě vrhl se do špinavého proudu. V tom zavadí o něco. Byla to silná větev, jež do břehu se zabodnuvši vězeti tam zůstala.
»Ó, ó!« jásal, »massa Bob nemá zbraně. Větev také dobrá zbraň!«
Vytrhnuv ji ze břehu, rychle ubíral se dále.
Ogallallové nezpozorovali dobrého Negra. Černé jeho tělo ne odráželo se od špinavé vody, a proto nenašly by ho ani bystřejší oči než byly oči Ogallallův. Ti obrátili totiž zraky své k sopce; o vše ostatní, nedbali.
Právě když podzemní hukot a šumot se ozval, viděl Old Shatterhand rudé své spojence, ani vjíždějí do vody. Rozhodná chvíle nastala.
Opřev jednu pušku o strom, pozdvihl těžkou dvojku. Na tyto dvě zbraně úplně mohl se spolehnouti.
Každý jiný člověk byl by se chvěl rozčilením, ale tento muž zůstal klidným, jakoby v úmyslu měl stříleti s přátely do terče.
Na druhé straně Siouxové ustoupili od jícnu; jen dva tam zůstali.
Náčelník pozdvihl rámě. Jest-li snad hlasitě velel, nemohl Old Shatterhand slyšeti, ježto hukot značně sesílil; ale co pohyb paže znamenal, věděl dobře — — mučennickou smrť Martinovu a Vohkadehovu.
Přiložil pažbu k líci. Dvakrát po sobě zarachotila rána, potom rychle odhodil střelec těžkou dvojku a chopil se druhé pušky, aby připraven byl, kdyby ještě bylo třeba, užiti zbraně. Siouxové neslyšeli ran Shatterhandových, neboť pod nimi duněla země, jako když při bouřce hrom vší silou provádí dílo své…
»Dovnitř s nimi!« poroučel náčelník Ogallallům, rámě současně zdvihaje.
Dva z jeho lidí, jimž rozkaz ten vykonati bylo, postoupili k odsouzencům. Martinův otec bolestí zastenal, že srdcervoucí hlas jeho jistě byl by potkal se s účinkem, kdyby ho byl někdo slyšel. V nejbližším již okamžiku zmizeti měl syn jeho v jícnu sopečném.
