»Bože! Kéž je to pravda!«
»Ano, dejž Bůh, abych se nemýlil. Soudím-li správně, šel Old Shatterhand stále po naší stopě a je teď tam naproti. Pohleď do lesa! Nevidíš-li ničeho?«
»Ano, ano,« vece Davy, »jeden strom se pohybuje. Není to samo sebou; jsou tam tedy lidé!«
»Vidím též! Ale nehleďme tam, abychom neupozornili Ogallallův!«
A hlasem silným volal na mladého Francisa:
»Mastre Martine, nepozbývejte naděje! Pomoc již přichází! Právě dali nám přátelé znamení.«
Z opatrnosti nepronesl žádného jména, ježto by mu snadno Ogallallové porozuměti mohli.
»Co hafáš, pse!« osopil se naň náčelník. »Máš také chuť podívati se do bahna?«
Na štěstí spokojil se Těžký Mokasin s touto důtkou.
»Je-li pravda, je-li pravda?« šeptal Francis Jemmyovi.
»Ano. Tamhle naproti v lese jsou.«
»Tož přijdou přece jen pozdě. Nežli dosáhnou řeky a ji překročí, bude po všem. Nepřátelé je zajisté zpozorují!«
»Hoj! Shatterhand postará se již, aby dosáhl účelu svého!«
Zajatci drželi se těsně vedle sebe, že rozuměli si, byť i jen šeptem hovořili. Ruce svázali jim na záda a nohy spojili řemenem pod břichem koňův.
»Davye,« šeptal Jemmy, »našich koňů nikdo nedrží; jsme tedy vlastně zpola na svobodě. Troufáš-li si svého starého mezka přivést k poslušnosti, třeba jsi spoután?«
»Neměj starosti! Sevru jej, že bude pěkné na to podívání!«
»Má stará herka také poslechne. Pozor! Nebesa! Již to začíná. Pomoc přijde pozdě, — — ba pozdě!«
V okamžení tom počala se země pod nimi chvěti, nejprve jemně, potom silněji, a současně ozýval se jakoby z dálky rachotivý hluk. Gejzer počínal své dílo.
Od včerejška přivykli koně sice takovému chvění země, ale teď, ježto nesli své jezdce, byli nepokojnějšími.
Náčelník sehnuv se prve přes okraj jícnu, spustil dolů lasso, aby prozkoumal, jak hluboko bude zavěsiti nešťastníky. Uvázavše pak dvě lassa k pevnému místu v okraji jícnu, upevnili druhý konec pod paže
