jejich byl všecek rozedrán, jen cáry visely s nich. Ruce měli ubožáci do krve rozedřené od pout, obličeje špinavé, vlasy a vousy u velikém nepořádku objímaly hlavu. Líce jim zapadla, a oči ležely hluboko v důlcích, což obojí bylo od hladu a žízně, neméně i od přestálého trápení.
K nim zavléci dal náčelník nové zajatce. Když tam kráčeli naši nešťastní uprchlíci, řekl Martin tiše Jemmyovi:
»Kam nás asi zavedou? Snad k mému otci?«
»Dosti možné. Ale, probůh, neprozraďte se, že ho znáte, jinak bylo by vše ztraceno.«
»Zde leží zajatí bledouši,« pravil náčelník. Těžký Mokasín nezná úplně řeči jejich, neví tedy, kdo jsou. Bílí mužové nechť přistoupí k nim, aby se jich zeptali a mně to potom sdělili.«
Náčelník zavedl nové zajatce do kouta. Jemmy věda, že Francis rozumí francouzsky, a že Siouxové neznají řeči té, polohlasem pravil spoutaným bělochům:
»Nemýlím-li se, jest zde mezi vámi Francis, lovec medvědův. Neprozraďte, probůh, že znáte svého syna, jenž tuto za mnou stojí. Přišli jsme vás osvobodit, zatím upadli jsme sami v ruce rudochův; přece však jsme jisti, že brzy dostane se svobody nám všem. Řekl jste tomuto rudému padouchovi své jméno?«
Francis neodpověděl. Pohled na syna zbavil ho řeči. Teprve po chvíli zaúpěl.
»Bože! Jaká slasť a jaká bolesť zároveň! Siouxové znají mě, jakož i jména mých soudruhův.«
»Dobrá! Snad uvězněni budeme zde u vás, potom zvíte ostatní!«
Ačkoli náčelník ani slova nerozuměl, přece napjatě poslouchal. Zdálo se, že z přízvuku řeči uhodnouti chce obsah její. Bystrý zrak jeho těkal od Francisa na Martina a naopak. Pozorování jeho zůstalo bez výsledku. Martin opanoval se tou měrou, že obličej jeho nejevil ani nejmenšího pohnutí, přes to že při pohledu na otce nesmírné hoře vhánělo mu slzy do očí.
Hobble-Frank málem byl by se dopustil neopatrnosti. Bylo mu, jakoby mu srdce pukalo. Trhl sebou, jakoby na Francisa vrhnouti se chtěl, ale dlouhý Davy, uchopiv jej za ruku, zadržel a pokáral ho přísným pohledem.
Bohužel zpozoroval náčelník vše. Po chvíli tázal se Jemmya:
»Nuže, sdělili ti svá jména?«
