Myšlénka ta odvážlivosť jeho zdvojnásobila. Vstoupiv na koně, vjel do dvora, tváře se co nejupřímněji.
Právě chtěli bělochy spoutati. Dva, tři skoky učinil kůň a stanul u nich.
»Uf!« zvolal hlasitě. »Od kterého času svazují bojovníci Sioux-Ogallallův ruce svých nejlepších přátel? Tito bledouši jsou bratří Vohkadehovi!«
Nenadálý příchod jeho vzbudil obecný úžas, nicméně prozradili jej několika jen polohlasnými výkřiky. Těžký Mokasin hluboce stáhl obočí, prohlížel pichlavými zraky zevnějšek mladého vojína a odpověděl:
»Dávno-li jsou bílí psi bratry Ogallallův?«
»Co zachránili život Vohkadehovi.«
Náčelník ještě upřeněji hleděl do očí Vohkadehových. Potom se otázal:
»Kde byl Vohkadeh dosud? Proč nevrátil se v pravý čas, když vyslali jsme ho, aby slídil po Šošonech?«
»Protože jej Šošonové zajali. Ale tito čtyři bledouši pro něho se potýkali a vysvobodili ho. Ukázali mu cestu, která rychle a jistě vede k Yellovstonské řece, a přišli sem s ním, aby vykouřili s Těžkým Mokasinem dýmku smírnou.«
Rty náčelníkovými pohrával potupný úsměv.
»Sestup s koně a odejdi ke svým bratřím!« poručil. »Jsi naším zajatcem, právě jako oni.«
S údivem odpověděl smělý jinoch:
»Vohkadech zajatcem svého vlastního kmene? Kdo dal Těžkému Mokasinovi právo, aby zajímal bojovníky svého národa?«
»Právo to dal si sám. Je vůdcem této výpravy a může dělati, co se mu líbí.«
Vohkadeh náhle s koněm na místě se otočiv, nabyl více místa, ježto nepřátelům od koně ustoupiti bylo. Položiv potom otěže koni přes krk, uchopil volnou levou rukou pušku a připraviv se k ráně, pravil:
»Od kterého času smějí náčelníci Sioux Ogallallův dělati, co jim libo? K čemu bylo by shromáždění starých otcův? Kdo dává náčelníkům moc? Kdo chce nutit udatného bojovníka Ogallallův aby poslechl náčelníka, jenž zachází se syny svého kmene jako s černochy? Vohkahdeh je mladík ještě. Jeho kmen honosí se sice udatnějšími, moudřejšími a proslavenějšími bojovníky, ale on usmrtil již bílého bůvola
