Indián potupně zavrtěl hlavou.
»Nechci jich slyšeti, nestojí za nic! To právě jest hanba. Kdyby Černého Jelena byl přemohl Non-pay-klama, jemuž běloši Old Shatterhand říkají, nebo lovec podobně slavného jména, mohl by se potěšiti. Od takového hrdiny býti obelstěnu, není hanbou. Vy však jste psi pána nemající. Z rukou vašich milosti nechci!«
»Tvé krve nežádáme,« ujal se slova zase Shatterhand. »Nepřišli jsme sem prolévat krve šošonů, ale jdeme ztrestat Sioux-Ogallallův. Nechcete-li nám zajatců dobrovolně vydati, nebudeme zbabělými jako vy. Dovolujeme vám vrátiti se do svých stanův.«
To řka, přistoupil k náčelníkovi a rozvázal mu pouta. Byla to hra odvážná, ale Old Shatterhand znal rudochy a byl přesvědčen, že se nepřepočítá.
Černý Jelen nedovedl se opanovati. Nemohl pochopiti jednání bělochova. Vrátil jim svobodu, aniž vysvobodil své soudruhy. Shatterhand rozvázal i pouta mladého Indiána.
Jako bezduch hleděl Černý Jelen před sebe. Náhodou nahmatal za pasem nůž. Divoká radosť zahrála mu v oku.
»Svobodu nám vracíš?« zvolal. »Svobodu? Aby všechny ženy na nás ukazovaly, že přepadeni a přemoženi byli jsme ode psů bezejmenných! Myslíš, abychom ve věčných lovištích na zemi ležíce pojídali myši, kdežto rudí bratří naši pochutnávati budou si na mase neumírajících medvědův a bůvolův! Naše jména jsou poskvrněna. Nikoli krev nepřátel, ale krev naše vlastní jen může hanbu smýti. Nechť teče okamžitě. Černý Jelen umře, prve duši svého syna předeslav!«
Uchopiv nůž vyskočil a napřáhl, aby probodl srdce synovo — Moh-av se nehnul. Byl hotov přijati smrtelnou ránu z ruky otcovy.
»Černý Jelene!« zvolal někdo za náčelníkem.
Hlasu tomu odolati nedovedl. Drže nůž v napřažené pravici, obrátil se. Stál před ním náčelník Apačův. Rámě Šošonovo skleslo.
»Vinnetoue!« vzkřikl.
»Náčelník Šošonů nazval Vinnetoua divokým psem?« ptal se Apač.
»Kdo osměluje se tak tvrditi?« odvětil tázaný.
»Černý Jelen mne tak jmenoval.«
»Nikoli!«
»Nenazval-li sám těch, již ho přemohli, bezejmennými psy?«
Šošonovi vypadl nůž z ruky. V hlavě se mu vyjasňovalo.
