Old Shatterhand podpálil suché chrastí, osekal tomahavkem na okolních stromech suché větve, aby jimi oheň udržoval.
Náčelník Šošonův ležel na zemi a zamračeně pozoroval počínání bílého lovce. Když Old Shatterhand skončil své přípravy, posadil zajatce u ohně a vyndal mu šátek, jímž zacpaná měl ústa. Indián ani brvou nehnul a neprozradil, že se mu ulevilo; slabosť taková byla by pro něho hanbou. Old Shatterhand, posadiv se na protější stranu ohně, pozoroval svého nepřítele.
Černý Jelen byl muž statný, oděný v jednoduchý, bůvolí šat kroje indiánského; jen švy a opasek měly oblíbenou u Indiánův ozdobu, totiž části kůže lidské. Za opaskem vězel ještě nůž, jenž nebyl mu prve odňat. —
Obličej náčelníkův nebyl pomalován; proto nápadně vynikaly tři jizvy na pravém líci. Černý Jelen upřeně hleděl do ohně, bělocha ani si nevšímaje.
»Černý Jelen nenosí barev válečných,« oslovil ho Old Shatterhand. »Proč vystupuje tedy nepřátelsky proti lidem, kteří nikterak ho neznepokojují.«
Náčelník neodpověděl, ba ani na řečníka nepohleděl. Proto pokračoval Old Shatterhand:
»Náčelník Šošonů zajisté jen ze strachu oněměl, ježto ani slovem neodpověděl na otázku moji.«
Shatterhand dobře věděl, jak s Indiánem mluviti dlužno. Účinek jeho slov jeho ukázal se hned.
Jakoby hadem uštknut trhl sebou zajatec a obrátiv zlostné zraky na bělocha, pravil:
»Černý Jelen strachu nezná; nebojí se ani nepřítele ani smrti!«
»A přece chová se, jakoby se bál. Udatný bojovník natře barvami válečnými svou tvář, dříve než přikročí k útoku. To je poctivé, to je srdnaté; tehdy ví protivník, že jest mu se brániti. Ale bojovníci šošonští nebyli pomalováni a přece přepadli bělochy. Tak jedná jen zbabělec. Či nemám pravdu? Co řekl by Černý Jelen ku své obraně?«
Indián sklopil oči a pravil:
»Černý Jelen nebyl s nimi, když pronásledovali bledouše.«
»Toť nedostatečná omluva! Kdyby byl poctivý a statečný muž, byl by hned propustil bělochy. Neslyšel jsem vůbec, že bojovníci šošonští ze země vyzdvihli tomahavk. Pasou jakoby klidně svá stáda u řeky Tongue
