Tam shledali vše v pořádku. Vohkadeh dostál své povinnosti.
Dlouhý Davy rozvinuje lasso pravil:
»Dejte je sem! Přivážeme je k ostatním.«
»Nikoli!» odvětil Old Shatterhand. »Opustíme toto místo.«
»Proč? Myslíte, že nejsme zde jisti?«
»Ano, to právě myslím.«
»Ó, Šošonové nebudou nás znepokojovati. Jsou rádi, nestane-li se jim nic.«
»Vím to dobře jako vy, mastre Davye! Ale musíme mluviti s náčelníkem a snad i s ostatními. Kdybychom tak učiniti chtěli zde, snadno mohli by dáti svým soukmenovcům znamení, jež zřetelně slyšáno bylo by v údolí.«
»Můj bratr má pravdu,« řekl Apač. »Vinnetou pozoroval zde dnes Šošony. Zná místo, kde tábořiti mohl by se svými bratry a zajatci.«
»Také oheň musíme míti,« připomenul Old Shatterhand. Lze jej tam rozdělati?«
»Ano! Uvažte zajatce na koně!«
Když se tak stalo, vydala se malá družina na cestu, v noci a ve tmě, hustým lesem; Vinnetou je vedl.
Rozumí se samo sebou, že cesta byla nad míru obtížná, a že postupovali jen krokem. Za půl hodiny ujeli takový kus cesty, k němuž ve dne potřebovali by sotva pět minut. Tam zastavil se Apač.
Zajatci nevěděli ovšem, do jakých upadli rukou; také jeden o druhém neměl tušení. Oba vyzvědači neviděli pro tmu, že běloši ukořistili ještě jiné dva rudochy; poslednější pak rovněž nevěděli o prvějších, ba náčelník ani netušil, že zajat byl se svým synem. Moh-avovi o otci také nic známo nebylo. Z té příčiny oddělili všechny zajatce, když na ustanoveném místě s koňů je sundali.
Old Shatterhand nedal Černému Jelenu znáti, jak silný je nepřítel, jemuž upadl do rukou. Proto chtěl s ním vyjednávati o samotě.
Old Shatterhand zastavil se s Černým Jelenem na místě několik jen kroků širokém. Vinnetou přesvědčil se totiž dnes ráno, jak výborně hodilo by se místo to za tábořiště; jeho pak znalosť místa tak byla důkladná, že bez obtíží našel je i po tmě.
Skrýše ta byla kolkol obrostlá stromy, podle nichž hojně bujely kapradiny a křoviny, které nepropouštěly světla z ohně vycházejícího.
