Bylo na něm viděti, že v zájmu zažívání pokládá malou rozmluvu za nutnou. Slyšel, které řeči ostatní užívali, a pravil proto obstojnou němčinou: »Ik verzoek — prosím, pánové, nejste Němci?«
»Ano,« odpověděl Bohumír.
»Myslil jsem si to. Také já jsem byl v Německu, jako kommis v Kolíně nad Rýnem; tehdá byl jsem ještě mladší, než dnes.«
»Nepochybně!«
»Ne, skutečně! Tehdy čítal jsem twintig Jaaren (dvacet roků), a nyní je mi skoro vijf en veertig (pět a čtyřicet). Tehdá byl jsem een ongelukkige nijlpaard (nešťastný hroch), a teď jsem een zwaare (těžký) muž se gezonten (solenými) zkušenostmi. Tehdy přiučil jsem se německé řeči a to mne těší nyní, protože se mohu s vámi baviti.«
»Radost je oboustranná, mijnheer.«
»Velice krásné! Líbím se vám?«
»Neobyčejně!«
»Vy mně také. Jsem totiž mijnheer Willem van Aardappelenbosch a přicházím z Javy, kde jsem měl plantáže rýže a tabáku. Prodal jsem je a chci nyní zkusiti, najdu-li zde v Číně něco podobného.«
»Něco podobného? Proč pak jste tedy tam prodal?«
»K vůli podnebí, jež se mi stávalo škodlivým. Nemohl jsem více jísti ani píti; spadl jsem se, tak že jsem nyní toliko stínem dřívějška.«
»Hallo! To bych si byl přál vás dříve viděti, mijnheer von Aardappelenbosch!«
