vodně byl zajisté tím, co nazýváme jestřábím nosem; ale ponenáhlu mírnila se ostrost jeho ohybu, aby ustoupila plnosti, jež stávala se od semestru k semestru vždy povážlivější. K tomu přidalo se zabarvení, jež během času proběhlo všemi nuancemi mezi líbeznou barvou masovou a temnou červenomodrou. Majitel toho nosu tvrdil ovšem, že rána šavlí má vinu na tomto zabarvení; jeho bratři z cechu byli oproti tomu jiného mínění. O mládeži, chraň se podobné náhody!
Než buď jak buď; tomuto nosu a značnému počtu svých semestru děkoval za jméno »červenomodrý Methusalem«.
Nosil kabát z modrého sametu, šňůrami zdobený, červenou vestu, bílé kalhoty z jelení kůže a vysoké lakované shrnovačky, na nichž řinčely nesmírné ostruhy, jež byly původu mexikánského a jejichž kolečka měla v průměru půltřetího palce. Na dlouhých, splývajících hustých kučerách seděla červenozlatá cereviska[red 1].
Ruce míval, světem opovrhuje, v kapsách u kalhot. Zuby svíral troubel perské vodní dýmky, jejíž dým vypouštěl v hustých kotoučích.
Před ním kráčel mohutně obrovský novofundlanďan, jenž nesl v hubě sklenici svého pána, měřící dva litry.
Za pánem následoval cídič, jenž nesl v levé ruce vodní dýmku, jejíž hlavička pojala nejméně libru knastru. Její čtyři lokte dlouhá gumová roura vedla do úst bafajícího studenta. V pravé ruce držel cídič dlouhý, tenký předmět, vztýčený jako pušku, v němž potkávající poznali k svému úžasu — oboe[red 2].
Tento dýmko- a oboenosič zdál se býti originálem, právě tak jako jeho pán. Měl jeden z oněch obličejů,
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ krojová čepice používaná buršáckými spolky
- ↑ hoboj
