lenosti a nespustil oka s těchto čtyř lidí, jejichž příchod a životní postavení také jemu bylo hádankou.
Tu vešel nový host, jehož postava byla úplně způsobilá, aby zraky všech přítomných k sobě upoutala.
Tento muž nebyl vysoký, ale tak tlustý, že zajisté již po léta své vlastní nohy viděti nemohl. Jeho tělo mohlo se nazvati ohromným balvanem masa, jenž zdál se jenom zvolna pohybovati. Hladce oholený, kulatý obličej jako úplněk měsíce leskl se temnou červení. Rovněž tak nápadný jako postava byl i jeho oděv. Měl na sobě kalhoty, vestu a kazajku z jemného, bílého plátna. Poslednější byla tak krátká, že mocná polokoule břicha se úplně uplatňovala. Nohy vězely v nízkých čínských střevících s plstěnými podešvy, čtyři palce vysokými. Kolem břicha — neboť životem nedalo se to nazvali, a o bocích nebylo také ani potuchy — měl šerpu z červeného hedvábí, z níž vykukovala skvostná rukojeť malajské dýky. Lebku tvořila jediná veliká, bezvlasá plocha, jež byla sotva s polovice pokryta malou, černě a bíle kostkovanou skotskou čepicí, s níž visely až na záda dvě dlouhé, široké, rovněž tak zbarvené stuhy. Dvě dlouhé pušky, které se vzadu a jejichž řemeny se vpředu na prsou křižovaly, visely mu na hřbetě. Na obou hlavních těchto ručnic byla zavěšena černá, dobře naplněná a pečlivě zapjatá kožená kabela, a v pravici držel čínský sluník takové velikosti, že mohla pod ním celá rodina místa nalézti.
»Goeden dag, mijne Heeren!« pozdravil širokou hollandštinou. »Het is tijd, dat wij aan tafel gaan!«
To značí po česku: »Dobrý den, moji pánové! Je čas, abychom šli ke stolu!«
To byl docela zvláštní obyčej a způsob, obzvláště
