blivá podlaha; mohla býti, zajisté za příčinou pohodlnějšího čistění, dolů otvírána, jestliže se na pravo a na levo háček z očka vysunul. Dva posledně jmenovaní kuliové to učinili; podlaha nosítek sklapla dolů; Turnerstick svezl se ovšem také a zůstal na nohou státi.
»U všech čertů!« křičel. »Co to má znamenating? Nosítkang jsou namístě podlahou opatřenang padacími dveřmi! Chci — —«
Dále nedomluvil, neboť oba nosiči dali se v pochod, aniž by na něho dbali. Běželi dle tamního způsobu rychlým klusem. Turnerstick vězel v nosítkách a musel také běžeti, ať chtěl nebo ne; ale jeho řvaní a hromování bylo ještě z dálky slyšeti. Svědkové této pro něho nepříliš čestné události smáli se tiše podařenému kousku, aniž by však své uspokojení nahlas projevovali. Vždyť museli tak činiti, jakoby byli nehodu »generalmajorovu« ani nezpozorovali.
Každý, kolem něhož se tato zvláštní doprava mihla, zůstal státi. Bylo viděti kvapně ubíhati dva kuli se zastřenými nosítky, jejichž podlaha visela dolů. Dole bylo viděti dvě nohy, jejichž chodidla, ve střevíce z červeného hedvábí oděná, byla konvulsivně činná, aby udržela s kuli stejný krok. Při tom řval nešťastný majitel těchto noh ustavičně: »Stát! Stát! Hned zastavteng! Hrom a peklo! Nemohu více běžeteng; decheng mně dochází! Stát, povídám, vy šibaling, stát, au — oh — ah!«
Pohled na tento prazvláštní transport musel nejvážnějšího člověka rozesmáti. Houf mládeže a jiných zahalečů běžel za nosítky, křiče, jásaje a pískaje. Nejdrastičtěji působily oba vážné obličeje kuliů, kteří tak veliký spěch jevili a při tom se tvářili, jakoby ani nevěděli, že jejich pasažér je nucen běžeti.
