na něm viděti, že by byl úžasem hlasitě vzkřikl, kdyby to bylo slučitelno s povinnou uctivostí.
Rovněž tak vedlo se četnému služebnictvu, jež se objevilo zároveň s ním, nyní za ním stálo a s hlavami hluboce k zemi skloněnými si tiché poznámky šepotalo.
»No,« mínil Bohumír po německu, »ti jsou nad námi úplně zkoprnělí. Mám snad zapáliti dýmku, velectěný Methusaleme? Nacpána je.«
»Ano, zapalte ji,« odpověděl tázaný. »Je to sice proti zdejším mravům, ale to právě může jenom zvýšiti úctu, již si přejeme.«
Bohumír zapálil a Methusalem vzal špičku do úst a dýmal ze vší síly. Teprv e potom, když dýmka byla již v »tahu«, odpověděl důstojným způsobem na uvítací řeč mandarinovu.
Novofundlandan porozuměl mandarinovi. Obrátil se a prošel dveřmi do velikého pokoje, jenž zdál se sloužiti za přijímací sál, rozhlédl se tam krátce a natáhl se potom pohodlně na nějaký polštářovaný kus nábytku, pohovce podobný, který byl potažen žlutým hedvábím. Kdyby se to bylo stalo doma, byl by dostal na všechen způsob několik ran. Ale zde nezakročil Degenfeld, jakoby toho ani nezpozoroval. Kráčel spíše k podobnému polštáři, jichž tu stálo více kolkolem, a usadil se na něm majestátně, kdežto Bohumír postavil se za něj jako věrný štíto- a dýmkonoš.
Ostatní vyhledali si podobná místa, tak že mandarin byl jediný, který zůstal státi. Tvářil se tak zaraženě, tak že jeho hosté musili se přemáhati, aby zůstali vážnými. Než přemohl své rozpaky dosti dobře a tázal se potom, co poroučejí jasní pánové.
