»Ano, ano, pane! Ye-kin-li bylo jeho titulní jméno. Vy ho znáte! O nebesa, o duchu světů! Přišel jste ke mně jako nepřítel; donutil jste mne, abych jednal proti své povinnosti a nyní mluvíte o mém otci. Snad vás zrovna štěstí ke mně dovedlo. Snad byla to vůle Všemoudrosti, abych svůj úřad opustil a s vámi šel. Mluvte rychle! Znáte mého otce? Slyšel jste o něm, snad dokonce ho viděl? Žije ještě? Kde se nachází a proč nepátral po svých dětech?«
Uchopil obě ruce Methusalemovy a jeho otázky byly vysloveny s velikou spěšností. Degenfeld odpověděl hlasem, jenž chvěl se pohnutím: »Žije ještě, daleko od své vlasti, do níž se nesmí navrátiti, protože ho tu pokládají za buřiče. Ale mne vyslal, abych pátral po jeho ženě a po jeho dětech.«
»A kde, kde žije? O řekněte mi to!«
»V Německu, jež je mou vlastí.«
»Pane, vy jste jako hvězda, jež mi v temné noci zasvitla. Vracíte mi mou čest. Smím říci, že mám otce. Nejsem více člověkem, který se musí styděti, ptá-li se ho někdo po jeho předcích. Můj otec žije. On nemůže přijíti; já však půjdu k němu. Opustím Čínu a zřeknu se všech hodností, jež mne očekávají, abych mohl býti u toho, jemuž děkuji za svůj život, za své bytí.«
Pustil ruce Methusalemovy a sklesl zvolna na kolena. Vložil svůj obličej do svých rukou a hlasitě vzlykal radostí a blažeností.
Studentovi leskly se pohnutím slzy v očích. Bohumír stál tu, násilně obličej stahuje, aby opanoval své pohnutí a vybuchl, protože se mu to nechtělo po-
