»Tedy můžeme začíti. Ale kde?«
»Nedaleko odtud. Leží tam nástroje. Za dne díval jsem se po zahradě a vyhlédl jsem si toto místo, kde je země nejkypřejší. Pojďte a přineste bohy!«
Šel napřed a oba mužové sledovali ho se sochami, jež byly snad dva lokte vysoké a tudíž přece dosti těžké. Tam, kde ležely nástroje, zastavili se.
»Tady kopejme,« řekl klenotník. »Ale jen tiše, aby nebylo nic slyšeti. Je tu motyka; ale rýč dělá mnohem menší šumot.«
Ti tři zlosynové začali pracovati a sice velice kvapně, což přimělo Wing-kana k poznámce:
»Děláte příliš rychle. Vždyť je to slyšeti tam v domě!«
»Ne,« zněla odpověď. »Musíme si velice pospíšiti, sice zavrou se brány. Potom jsme chyceni.«
Namáhali se všemožně, aby byli brzy hotovi. Ostatně nešlo o to, aby práce byla velmi pečlivě provedena. Vždyť věděli, že sochy se tu zahrabou, aby byly brzy nalezeny.
Neuplynulo ještě ani půl hodiny, když vykonali svou práci.
»Tak!« řekl Wing-kan. »Hotovo. To byla hlavní věc. To ostatní přijde samo sebou.«
»Jak chce to nyní můj velitel začíti?« ptal se jeden z mužů, patrně ten, se kterým mluvil klenotník za zahradní zdí portugalského hostince.
»Počkám, až bude loupež vyvolána.«
»To stane se velice brzy.«
